Přesně si pamatuji ten den, kdy nás opustil. Bylo chladné ráno a já držela několikaměsíčního syna, který spal v mé náruči. On stál ve dveřích s kufrem, aniž by se jedinkrát otočil. V jeho očích nebyl smutek, jen únava nebo snad lhostejnost. Řekl jen: „Takto žít nechci.“ A odešel.

První týdny byly peklem. Byla jsem mladá, finančně závislá, psychicky na dně. Synek plakal celé noci, já plakala s ním. Potřebovala jsem pomoc, ale věděla jsem, že ji nemůžu chtít donekonečna. Rodiče mi dávali peníze, jídlo, podporu – ale viděla jsem, jak je to pro ně náročné. Nerada jsem byla přítěží.

Tak jsem se po pár měsících vrátila do práce, přestože jsem se sotva dokázala vyspat. Každá výplata byla malá, ale stačila na základní věci. Zbylo jen minimum. Nikdy jsem nezapomněla, že alimenty nepřišly ani jednou. Ne že by byly malé. On je prostě nikdy neposlal. Soud ho hledal, později přestal. Jako by se vypařil.

Rostli jsme společně. Já jako matka, on jako chlapec. Syn byl moje všechno. Když jsem přišla domů vyčerpaná, on se ke mně přitulil a svět se zdál jednodušší. Vychovala jsem ho sama, učila ho pracovat, nevzdávat se, být lepším člověkem, než byl jeho otec.

Pak vyrostl. Odjel studovat do zahraničí, zůstal tam, založil firmu a rodinu. Jsem na něj hrdá víc, než dokážu vyslovit. Byl to dlouhý a těžký život, ale má odměna je jeho úspěch, jeho síla a dobrota.

A pak se to stalo.

Před pár týdny jsem slyšela zaklepání na dveře. Neočekávala jsem nikoho. Když jsem je otevřela, stál tam on. Muž, kterého jsem neviděla dvě desetiletí. Sešlý, hubený, s tváří, kterou zničil čas, alkohol a očividně i žaly, o kterých jsem nic nevěděla.

Nejprve jsem myslela, že jsem si to celé vymyslela. Ale on promluvil. Jeho hlas byl stejný – jen s jakousi prázdnotou, která mě zaskočila.

„Potřebuju pomoc,“ řekl.

Neklekl si. Neomluvil se. Neptal se na syna, jako by si ani nebyl jistý, jestli žije. Neřekl jediné slovo o tom, proč odešel, proč se neozval, proč se nikdy nezeptal.

Jen zopakoval:

„Potřebuju, abys mi pomohla. Nemám kam jít.“

Stála jsem tam, neschopná pohybu. Obraz dvaceti let bolesti v jednom jediném okamžiku ožil. Vzpomínky mě udeřily jako vlna. Noční směny. Hladové dny. Syn s horečkou. Neplacené účty. Moje matka, která mi dávala z vlastního, aby mi pomohla. A on – nikde.

A teď stojí přede mnou a žádá o pomoc.

Prý je nemocný. Prý ho opustila rodina. Prý nemá peníze ani domov. Prý… prý… prý.

Nevím, co je pravda a co ne. Vím jen, že očekává, že já – žena, kterou nechal v nejhorší chvíli samotnou – mu teď podám ruku.

A já nevím, co mám dělat.

Nechci být krutá. Nechci se stát tím, čím byl on. Nechci, aby můj syn někdy řekl, že jeho matka nebyla soucitná.

Ale stejně tak nechci dovolit, aby se do mého života znovu vplížila bolest, kterou jsem tak těžce překonala.

A hlavně – nevím, jak o tom říct synovi.

Můj syn je dobrý člověk. Pomáhá každému. Má velké srdce. A nejspíš by chtěl pomoci svému biologickému otci, i když ho nezná. Ale právě to je problém. Nechci ho zatěžovat něčím, co jsem měla zvládnout já. Nechci mu nasadit na ramena zodpovědnost za člověka, který pro něj nikdy neudělal vůbec nic.

Stojím na rozcestí a nevím, která cesta je ta správná.

Mám ho přijmout, nebo ho poslat pryč?
Mám synovi říct pravdu, nebo ho chránit?
Mám dát šanci člověku, který nikdy nedal šanci nám?

Nevím.

A tak stojím před jeho požadavkem a ptám se:
Jak se zachovat, abych nelitovala ani jako žena, ani jako matka?