Už několik dní před oslavou jsem nemohla spát. Věděla jsem, že půjčujeme peníze, které budeme splácet dlouho. Věděla jsem, že syn chce udělat dojem na svou ženu a její přátele, kteří jsou všichni městští lidé, zvyklí na drahé věci. A věděla jsem, že se tam budeme cítit jako cizinci – jako někdo, kdo tam vlastně nepatří.

Ale jsme rodiče. A rodiče se oběťmi netrápí. Tak jsme vzali naše úspory, přidali k tomu půjčku od sousedů a dali všechno do jedné obálky, aby se syn nemusel stydět, že jeho rodiče přinesli málo.

Když jsme dorazili do restaurace, okamžitě jsem cítila, že jsem na jiném světě. Lustry za desítky tisíc, hudba, kterou jsem v životě neslyšela, obrovské květinové dekorace a lidé v drahých šatech, kteří se dívali, jako by nás jen náhodou pustili dovnitř. Snacha zářila štěstím. Vypadala jako princezna. A syn – byl pyšný. Když jsme mu podali obálku, jen kývl, ani si nevšiml, jak moc se nám třesou ruce.

Usadili nás k dlouhému stolu. Čekala jsem tradiční jídla, alespoň něco teplého. Ale na stole se objevily talíře, které jsem nedokázala ani pojmenovat. Všechno bylo malé, studené a podivně upravené. Sushi, mořské plody, syrové ryby, něco, co vypadalo jako proužky řas. A miska s tekutinou, o které nám později vysvětlili, že je to vývar z mušlí.

S manželem jsme se na sebe podívali. Očekávala jsem alespoň chleba. Brambory. Kus masa. Cokoliv, co by připomínalo jídlo.

Ale nic.

Všichni kolem jedli s pochvalnými výrazy. S námi si téměř nikdo nepromluvil. A syn? Byl zaměstnaný tím, aby působil dokonalým hostitelem. Ani jednou se nás nezeptal, jestli jsme v pořádku. Viděla jsem, jak snacha přidává do příběhů jména známých lidí, jak se směje slovům, kterým jsem nerozuměla, a jak si ani nevšimla, že jsme celý večer téměř nic nejedli.

A pak přišla chvíle, kterou jsem nikdy nezapomněla.

Byly skoro dvě hodiny ráno. Lidé se smáli, pili drahé víno, tančili. My s manželem jsme už sotva seděli. Byli jsme hladoví, unavení, ponížení. Cítila jsem, jak se ve mně všechno svírá – žaludek, hrdlo, srdce.

Najednou jsem vstala. Vůbec jsem nevěděla, co řeknu, ale věděla jsem, že už nemůžu mlčet.

Postavila jsem se doprostřed místnosti a řekla jsem jasným hlasem:

„Synu, my jsme vám dnes dali všechno, co máme. Půjčili jsme si, abychom tady nikoho nezahanbili. Ale oni, kteří si myslí, že jsou něco víc, by nám mohli přinést alespoň chleba. Nejsme zvyklí na taková jídla. Jsme z vesnice. A nemáme se za to proč stydět.“

V místnosti nastalo ticho.

Snacha na mě zírala s otevřenou pusou. Několik jejích kamarádek si povýšeně odkašlalo. A syn… syn vypadal, jako by chtěl zmizet.

Ale ani jeden neřekl jediné slovo.

Vzala jsem manžela za ruku a společně jsme odešli. Venku byla tma a chlad, ale poprvé za celý večer jsem dýchala.

Doma jsme si uvařili obyčejné brambory s cibulí. A nikdy mi nechutnaly víc.

Příbuzní nás druhý den odsoudili, že jsme zkazili oslavu. Že jsme udělali ostudu. Ale já vím jedno:

Nebudu se stydět za to, odkud pocházím.

Nebudu mlčet, když je se mnou zacházeno jako s někým, kdo nemá cenu.

A nikdy nebudu litovat, že jsem konečně řekla pravdu nahlas.