Když dnes stojím před zrcadlem a dívám se na vlastní tvář, mám pocit, že za poslední měsíce zestárla nejméně o dalších deset let. Ne kvůli věku, ale kvůli rozhodnutí, které mě tíží každou hodinu, kdy jsem vzhůru, a pronásleduje mě i v noci. Věděla jsem, že život po čtyřicítce může přinést překvapení, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě tohle bude jedno z nich.

S otcem dítěte jsme se poznali v okamžiku, který byl všechno, jen ne obyčejný. Nebyla to romantická náhoda, nebyla to letní láska ani dlouho budovaný vztah. Poznali jsme se za okolností, o kterých se obecně nemluví nahlas. On byl člověk, kterému jsem důvěřovala v situaci, kde jsem byla závislá na jeho vedení, radě a zkušenosti. Autorita, kterou jsem měla respektovat, ne partner, kterého bych si kdy dokázala představit po boku.

Když se to mezi námi stalo poprvé, říkala jsem si, že to bylo jen poblouznění věkem, osamělostí nebo jakýmsi zvláštním sebeoklamáním. On byl o dvacet pět let starší, měl všechno dávno prožito, zatímco já se pořád snažila pochopit, kam směřuje můj život. A přesto se mezi námi vytvořilo něco, co odmítalo zmizet. Nebyla to vášeň, která rychle vzplane a rychle vyhasne. Bylo to tiché pouto, které se ze dne na den zpevňovalo.

Když jsem zjistila, že čekám dítě, měla jsem pocit, jako by se svět na okamžik zastavil. Byl tam strach, obrovský šok a zároveň nečekaná naděje. Vždyť v mém věku už mnohé ženy vzdaly myšlenku, že jednou budou držet vlastní dítě v náručí. Já jsem se této naděje nikdy zcela nevzdala, ale ani jsem nečekala, že přijde takhle náhle a takhle komplikovaně.

Otec dítěte mlčel dlouho. Seděl naproti mně, ruce složené na stole, oči upřené do prázdna. Věděla jsem, že v sobě bojuje s vlastními démony. Věkem, zdravím, zodpovědností a především s vědomím, že naše spojení nikdy nemělo překročit hranici, kterou překročilo. A přesto ji překročilo. A teď neseme následek, který není možné vzít zpět.

Když pak pronesl první slova, bylo v nich vše: láska, obava, logika i zoufalství. Řekl, že mě miluje, že dítě miluje, i když ho ještě neviděl, ale zároveň ví, že svět nebude mít pochopení. Že lidé, kteří nás znají, nás odsoudí. Že ti, kteří znají okolnosti našeho seznámení, nás označí za nezodpovědné a možná i za nemorální. A že toto dítě se narodí s cejchem, který si nezaslouží.

Já sama nevím, co je správné. Někdy v noci sedím na posteli, ruku položím na své břicho a cítím jemný pohyb, který mě vždy roztrhne na dva kusy. Jedna část mého srdce volá, že tohle je můj zázrak, moje poslední šance být matkou. Druhá část mi šeptá, že tím dítě uvězním do životního příběhu, který nezačíná čistě a nevinně, ale tajemstvím a strachem.

Lidé kolem mě mají různé názory. Někteří mi říkají, že v mém věku bych měla být šťastná, že se něco takového vůbec stalo, a držet se toho zuby nehty. Jiní tvrdí, že dítě si zaslouží oba rodiče, stabilní rodinu a budoucnost, kterou mu možná nebudeme schopni nabídnout. On je starý, já nejistá, společnost krutá.

A pak jsou tu ti, kteří říkají, že pokud mezi námi existuje skutečná láska, překonáme všechno. Ale já vím, že realita není tak jednoduchá jako romantické fráze.

Každý den si pokládám jednu otázku: mám právo dítě přivést do světa, když vím, jak složitý příběh za jeho početím stojí? Nebo je právě naopak povinností matky chránit život, který se v ní zrodil, bez ohledu na to, co si myslí okolí?

Možná někdo z čtenářů prožil něco podobného. Možná někdo pochopí, že tohle není příběh o selhání, ale o volbě, která nemá správnou ani špatnou odpověď. O volbě, která člověka změní navždy, ať už bude jakákoli.

A proto prosím o radu. Ne proto, že bych se neuměla rozhodnout, ale proto, že potřebuji slyšet, že svět není jen černý nebo bílý. Že někdy je správné naslouchat hlasu srdce. A jindy zase hlasu rozumu.

A já stojím přesně mezi nimi.