Včera jsem si v obchodě koupil obyčejný salám. Bez jakýchkoli podezření, bez zvláštního očekávání. Prostě běžný nákup, jaký člověk udělá stokrát. Vůně čerstvě nakrájených uzenin se linula z pultu a já nad tím nijak nepřemýšlel. Nikdo by nepředpokládal, že právě tahle zcela obyčejná věc rozpoutá události, které mi převrátí následující den vzhůru nohama. Doma jsem nakrájel několik plátků, udělal si sendvič a zbytek odložil do lednice. Nic neobvyklého. Jen běžný večer, který nenaznačoval, že se ve mně už následující ráno probudí zvláštní neklid.

Když jsem otevřel lednici, byl tam pořád stejný salám, zabalený v papíře, studený a trochu ztvrdlý, jak to někdy přes noc bývá. Vytáhl jsem ho, položil na prkýnko a vzal nůž. Ostří se do masa zařízlo s lehkým odporem. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost. Často se stává, že se uzenina krájí nerovnoměrně. Ale čím víc jsem postupoval, tím silnější byl pocit, že něco není v pořádku. Jakoby uvnitř byla skrytá překážka.

Odkrojil jsem další kus a nůž se náhle prudce zastavil, jako by narazil na kámen. Naklonil jsem hlavu, abych se podíval blíž. V masité struktuře se zaleskl cizí předmět. Očekával bych kosti, úlomek, cokoli, ale rozhodně ne kovový odraz, který patřil k něčemu, co do potraviny nepatří. V první chvíli jsem si myslel, že se jedná o součást výrobní linky. Moje fantazie se snažila situaci vysvětlit logicky, ale čím víc jsem odřezával, tím větší nelogičnost se přede mnou rýsovala.

Když jsem podezřelé místo rozřízl, objevil se okraj malého plastového těla. Až když jsem jej začal vydlabávat, uvědomil jsem si, co držím v ruce: obyčejný flash disk. Zapuštěný hluboko v uzenině, jako by tam byl záměrně vložen. Dlouhou chvíli jsem jen stál s nožem v ruce a snažil se přijít na to, jak je něco takového možné. Ještě včera jsem ten salám jedl. Myšlenka, že uvnitř byly podobné věci, mi způsobila fyzický odpor. A přesto jsem flash disk neodhodil. Lidská zvědavost je mocnější než instinkt.

Vložil jsem ho do počítače s lehkým zdráháním, jako by uvnitř mohlo být něco nebezpečného. Systém disk okamžitě rozpoznal. Otevřela se složka se třemi soubory. Žádné názvy, které by cokoli prozradily, žádné popisy. Jen tři anonymní položky. Klikl jsem na první. Objevil se krátký textový dokument. Nebyl dlouhý, ale každé slovo mě přinutilo přestat dýchat.

Byl to seznam jmen. Bez jakékoli vysvětlivky. Některá jsem neznal, ale jedno mě vyloženě zarazilo. Bylo to jméno muže z mého města, který před několika týdny zmizel a dosud nebyl nalezen. Dál jsem nečetl. Přeskočil jsem k druhému souboru. Tentokrát se otevřela galerie fotografií. Většina byla tmavá, rozmazaná, ale některé byly jasné. Zachycovaly prostory, které mi připomínaly chodby staré průmyslové haly. Na jedné fotografii byla vidět postava muže, který měl na sobě pracovní plášť a v ruce držel stejné typy uzenin, jaký jsem koupil já.

Poslední soubor byl videozáznam. Krátký, necelou minutu. Záběr byl pořízen mobilem, roztřesený, ale viditelně zachycoval stůl, na kterém leželo několik salámů. Kamera sjela níž a bylo zřejmé, že do každého z nich je něco vkládáno. Nešlo o náhodu. Nebyla to chyba stroje. Někdo to dělal s jasným úmyslem. A ten záměr mi zvrátil žaludek, protože na posledních vteřinách záznamu kamera zachytila tvář člověka, který se naklonil k objektivu. Nebyl to anonymní pracovník, nebyl to někdo neznámý. Byl to muž, kterého jsem vídal v našem obchodě. Prodavač. Ten samý, který mě den předtím obsluhoval.

Až do této chvíle jsem věřil, že se jedná o omyl, bizarní náhodu. Ale tohle už nebyla náhoda. Někdo přidával do potravin úložná zařízení. Proč? Komu byla data určena? Jakým způsobem se to týkalo zmizelých osob? Otázky se začaly množit stejně rychle jako pocit, že jsem měl okamžitě zavolat policii. Místo toho jsem však seděl u stolu a díval se na flash disk, jako by mi měl na každou z těch otázek sám odpovědět.

Nakonec jsem si uvědomil, že jestli existuje něco, co má být skryto, pak je to právě obsah této malé paměťové karty. Někdo se jej snažil schovat v produktu, který prochází rukama stovek lidí. Náhodný zákazník, který ten salám koupí, se měl stát nosičem informací. Nevím však, jestli jsem měl být tím zákazníkem já, nebo jestli to byla jen hra osudu.

Když jsem zhasl monitor, jedno bylo jisté: z obyčejného salámu se stal vstup do příběhu, který neměl nikdy vyjít na světlo. A já jsem teď jediný, kdo ví, co v něm bylo ukryto.