Když jsem si v klidu četl v obýváku, měl to být večer jako každý jiný. Měkké světlo lampy, ticho v bytě, v ruce kniha, na kterou jsem se těšil celý den. Za oknem se stmívalo a svět kolem působil klidně a bezpečně. Alespoň do té chvíle.

Nejdřív jsem zaslechl tiché zadunění. Jako když někde v dálce přejede náklaďák. Nevzrušovalo mě to – dokud se dům nezačal lehce chvět. Obraz na zdi se pohnul, sklenička na stole zazvonila a venku najednou zablikalo pouliční světlo.

Zvedl jsem oči od knihy. Další rána. Tentokrát silnější. Pak výbuch světla – a tma. Celý dům se ponořil do naprostého ticha a tmy, přerušené jen vzdáleným křikem a sirénami, které se začaly přibližovat.

Vyběhl jsem na balkon. Na obzoru stoupal hustý kouř, rudě osvícený záblesky. Vypadalo to, jako by něco vybuchlo. Lidé vybíhali z domů, někdo volal o pomoc, jiný jen nevěřícně stál. Mobilní sítě nefungovaly, internet byl pryč.

Nikdo nevěděl, co se děje. Jen že se něco stalo. A že to není jen tak.

Během několika minut se z obyčejného večera stal děsivý chaos — scéna, která připomínala úvod k katastrofickému filmu. Jenže tentokrát to nebyla fikce. Byli jsme v tom my.