Od chvíle, kdy mi syn oznámil zasnoubení, jsem doufala, že je to jen dočasné poblouznění. Snacha mi připadala příliš obyčejná. Žena, která neměla ambice, vzdělání ani rozhled. A já měla své představy o tom, jak by měl vypadat partner pro mého jediného syna. Chtěla jsem pro něj to nejlepší. Přála jsem si, aby měl ženu, která mu bude oporou na jeho úrovni, ne někoho, kdo přijel z malé vesnice a neumí pořádně mluvit.

Ale syn byl slepý. Zamilovaný. A já měla pocit, že čím více mu její nedostatky ukazuji, tím více se uzavírá. Snacha se snažila. Viděla jsem to. Ale já to nechtěla přijmout. V každém jejím dotazu jsem slyšela neúctu, v každém jejím slově neznalost.

Dodnes si pamatuji okamžik, který všechno zhoršil. Stála jsem v kuchyni, ona přišla a zeptala se:

„Mami, kde máte sůl?“

Trhla jsem sebou jako popálená. Otočila jsem se k ní a řekla jsem slova, která by žádná matka říct neměla:

„Nejsem tvoje matka. Oslovuj mě jménem a otčestvem. Ty jsi jen venkovanka!“

Viděla jsem, jak ji to bolelo. Jak jí zvlhly oči. Ale ani tehdy jsem necítila lítost. Místo toho jsem měla pocit, že jsem ji „srovnala“. Že jsem jí ukázala její místo.

Čas plynul, napětí rostlo. Syn se začal odtahovat. Viděla jsem to, ale nepřiznala jsem si, že je to moje vina. Říkala jsem si, že jednou prohlédne. Že ji opustí a vybere si „vhodnější“ ženu. Že budu moci říct: měla jsem pravdu.

Jenže jednoho dne se stalo něco, co jsem nečekala.

Dostala jsem prudké bolesti břicha. Nevolnost, slabost, zimnice. Volali záchranku a odvezli mě do nemocnice. Lékaři mi oznámili diagnózu: otrava jídlem. Nevím, z čeho přesně. Možná staré potraviny, možná nepozornost. Byla jsem na kapačkách, dezorientovaná, slabá, nepoužitelná.

Čekala jsem, že přijde syn. Doufala jsem, že přijde někdo z rodiny. Ale dveře se otevřely a vešla snacha.

Bylo to jako rána. Nevěděla jsem, co říct. Přinesla mi vodu. Poseděla. Hladila mě po ruce, aniž bych si to zasloužila. Když jsem zvracela, držela mi hlavu. Když jsem se nemohla zvednout, pomohla mi. Celou noc byla u mě – seděla na tvrdé židli bez polštáře a nezamhouřila oko.

Ráno se sestřička zeptala:

„Vy jste dcera?“

Snacha jen tiše odpověděla:

„Ne. Ale jsem rodina.“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Poprvé ne ze zlosti, ale ze studu. Snacha, kterou jsem roky ponižovala, kterou jsem odmítala, ke mně přišla jako jediná. Syn byl pracovně mimo město. Věděl, že se o mě postará ona.

Celé dny chodila do nemocnice. Přinesla mi čisté oblečení. Přinesla mi domácí vývar. Umyla mi vlasy. A když jsem se jednou v noci probudila, držela mě za ruku, aby se mi nezdálo, že jsem sama.

A já pochopila něco, co jsem si nikdy nepřipustila:

Že vzdělání neurčuje charakter.
Že původ neznamená srdce.
Že žena není méněcenná jen proto, že mluví jinak.

Že já jsem byla ta, kdo se mýlil.

Když mě propustili, poprvé jsem ji požádala, aby se mnou šla domů. Cestou jsem jí řekla:

„Odpusť mi. Mýlila jsem se. Nejsi venkovanka. Jsi nejlepší žena, kterou si můj syn mohl vybrat.“

Neodpověděla hned. Jen mě vzala za ruku a usmála se.

A tehdy jsem pochopila, že pravá tvář člověka se neukáže během veselých oslav, ale v nejtemnějších chvílích života.

A ona – žena, kterou jsem celou dobu odmítala – se ukázala být mnohem větší, než jsem kdy byla já