Když se dcera vdala, byla nadšená, plná romantických představ o velké rodině a útulném domově, kde budou děti vyrůstat obklopené láskou. Tehdy jsem jí fandila. Mladá žena, mladý muž, první dítě – všechno působilo jako šťastný začátek.

Jenže roky ubíhaly a s nimi přicházely nové porody, nové povinnosti, nové starosti. Dnes už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem šla přímo z práce k nim domů a ani si nesundala kabát, protože na mě čekal chaos velikosti malé školy. Všude rozházené hračky, plačící miminko, dvě batolata dožadující se pozornosti, starší děti, které potřebovaly úkoly, svačinu, kontrolu aktovky, podpis do žákovské. A dcera? Věčně vyčerpaná, bledá, podrážděná, ale přesto jakoby slepá k tomu, co se děje.

Zpočátku jsem pomáhala dobrovolně. Myslela jsem si, že je to přirozené. Matka přece vždycky podává pomocnou ruku. Ale čím víc jsem pomáhala, tím víc se ze mě stával někdo, kdo musí být k dispozici. Ne někdo, kdo může odmítnout, ale někdo, kdo je povinen přijít.

Každý den po práci jsem běžela k nim. Vařila jsem večeři pro osm lidí. Prala hory prádla, které zdánlivě nikdy nekončily. Chovala nejmenší dítě, u kterého bylo potřeba každou půlhodinu střídat plenky. Starším jsem vysvětlovala matematiku, zatímco jsem přitom míchala polévku. Celý večer se točilo kolem nich. A když jsem se konečně v noci vrátila domů, měla jsem pocit, že se blížím ke kolapsu.

O víkendech to bylo stejné. Ráno jsem vstala a šla opět k nim, protože dcera prý potřebovala jen «malou pomoc». A ta «malá pomoc» často končila večer, kdy jsem padala na gauč ve vlastním bytě, fyzicky i psychicky vyčerpaná.

Přestala jsem mít vlastní život. Přestala jsem se vídat s přáteli. Neměla jsem čas ani sílu na koníčky, které jsem dříve milovala. Ztratila jsem samu sebe.

A každý měsíc, každých devět nebo deset měsíců, se opakovalo totéž: zjištění o dalším těhotenství. Vždycky jsem se snažila zachovat klid. Vždycky jsem se snažila být oporou. Ale uvnitř mě to ničilo. Každé další dítě znamenalo další roky dřiny, další hromady povinností, další řetězy na mých nohou.

Jednou večer, když jsem seděla v kuchyni a opravovala dětem úkoly, zatímco dcera u televize usrkávala čaj a stěžovala si, jak je unavená, poprvé jsem cítila něco, co jsem si zakázala celé roky.

Hořkost.

A strach.

Ne o ně – ale o sebe. Cítila jsem, že už nezvládnu ani den navíc.

Pak se to stalo.

Jednoho dne jsem přišla k nim a uviděla dceru, jak si hladí břicho. Ten známý pohyb, který už šestkrát předtím ohlašoval stejnou zprávu. Podívala se na mě a s úsměvem řekla:

„Mami… čekáme další dítě.“

To, co se ve mně stalo v tu chvíli, neumím popsat. Jako by mi někdo vytrhl poslední zbytek naděje, že jednou budu žít svůj život. Že jednou budu žít aspoň pro sebe. Stála jsem tam, neschopná slova. A poprvé jsem si uvědomila, že to není jen únava.

Byl to konec. Můj konec.

V tu noc jsem nespala. Poprvé za dlouhé roky jsem přemýšlela o tom, co chci já, ne co se ode mě očekává. Uvědomila jsem si, že jsem dovolila dceři a jejímu muži přenést celou tíhu jejich rozhodnutí na mě. Oni dělají děti, já dělám vše ostatní.

A tak jsem udělala rozhodnutí, které mělo změnit úplně všechno.

Další den jsem k nim přišla, postavila se do dveří obýváku a řekla dvě věty, které jsem v sobě nosila roky:

„Dnes je to naposledy. Od zítřka už nepřijdu. Jsem unavená a chci zpátky svůj život.“

Dcera zbledla. Zeť se rozzlobil. Příbuzní mě odsoudili. Řekli, že jsem sobecká, že jsem matka, která nechá děti v nouzi. Ale já jsem věděla, že jsem udělala to jediné možné.

Protože jestli existuje něco horšího než nechat rodinu padnout, je to nechat sebe padnout kvůli rodině, která si toho neváží.

A já poprvé nelituji.

Po devíti letech konečně dýchám.